1Potom dále Job vedl řeč svou a řekl: 2Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou, 3Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých, 4Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti. 5Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe. 6Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy. 7Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník. 8Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho? 9Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení? 10Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času? 11Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím. 12Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte? 13Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají: 14Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem. 15Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati. 16Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů: 17Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí. 18Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný. 19Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není. 20Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher. 21Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho. 22Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude. 23Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.