1A opět počal Ježíš učiti u moře. I shromáždil se k němu zástup mnohý, takže vstoupiv na lodí, seděl na moři, a všecken zástup byl na zemi podle moře. 2I učil je mnohým věcem v podobenstvích, a pravil jim v učení svém: 3Slyšte. Aj, vyšel rozsevač, aby rozsíval. 4I stalo se v tom rozsívání, že jedno padlo podle cesty, a přiletělo ptactvo nebeské, i szobali je. 5A jiné padlo na místo skalnaté, kdežto nemělo mnoho země, a hned vzešlo; neb nemělo hlubokosti země. 6A když vyšlo slunce, uvadlo, a protože nemělo kořene, uschlo. 7A jiné padlo mezi trní; i zrostlo trní, a udusilo je. I nevydalo užitku. 8Jiné pak padlo v zemi dobrou, a dalo užitek vzhůru vstupující a rostoucí; přineslo zajisté jedno třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné pak stý. 9I pravil jim: Kdo má uši k slyšení, slyš. 10A když pak byl sám, tázali se ho ti, kteříž při něm byli, se dvanácti, na to podobenství. 11I řekl jim: Vámť jest dáno, znáti tajemství království Božího, ale těm, kteříž jsou vně, v podobenství všecko se děje, 12Aby hledíce, hleděli, a neuzřeli, a slyšíce, slyšeli, a nesrozuměli, aby se snad neobrátili, a byli by jim odpuštěni hříchové. 13I dí jim: Neznáte podobenství tohoto? A kterakž pak jiná všecka podobenství poznáte? 14Rozsevač, ten slovo rozsívá. 15Titoť pak jsou, ješto podle cesty símě přijímají, kdežto se rozsívá slovo, kteréž když oni slyší, ihned přichází satan a vynímá slovo, kteréž vsáto jest v srdcích jejich. 16A tak podobně ti, kteříž jako skalnatá země posáti jsou, kteřížto jakž uslyší slovo, hned s radostí přijímají je. 17Než nemají kořene v sobě, ale jsou časní; potom když vznikne soužení a protivenství pro slovo Boží, hned se horší. 18A tito jsou, jenž mezi trní posáti jsou, kteříž ač slovo slyší, 19Ale pečování tohoto světa a oklamání zboží, a jiné žádosti zlé k tomu přistupující, udušují slovo, takže bez užitku bývá. 20Titoť pak jsou, jenž v zemi dobrou símě přijali, kteříž slyší slovo Boží, a přijímají, a užitek přinášejí, jedno třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné stý. 21Dále pravil jim: Zdali rozsvícena bývá svíce, aby postavena byla pod nádobu nebo pod postel? Však aby na svícen vstavena byla. 22Nebo nic není skrytého, co by nebylo zjeveno; aniž jest co tak ukrytého, aby najevo nevyšlo. 23Jestliže kdo má uši k slyšení, slyš. 24I mluvil k nim: Vizte, co slyšíte. Kterou měrou budete měřiti, touť vám bude odměřeno, a přidáno bude vám poslouchajícím. 25Nebo kdožť má, tomu bude dáno; a kdo nemá, i to, což má, bude od něho odjato. 26I pravil jim: Tak jest království Boží, jako kdyby člověk uvrhl símě v zemi. 27A spal by, a vstával by ve dne i v noci, a semeno by vzešlo a vzrostlo, jakž on neví. 28Nebo sama od sebe země plodí, nejprv bylinu, potom klas, potom plné obilé v klasu. 29A když sezrá úroda, ihned přičiní srp; neboť jest nastala žeň. 30I řekl opět: K čemu připodobníme království Boží? Aneb kterému podobenství je přirovnáme? 31Jest jako zrno horčičné, kteréžto, když vsáto bývá v zemi, menší jest ze všech semen, kteráž jsou na zemi. 32Ale když vsáto bývá, roste, a bývá větší než všecky byliny, a činíť ratolesti veliké, takže pod stínem jeho mohou sobě ptáci nebeští hnízda dělati. 33A takovými mnohými podobenstvími mluvil jim slovo, jakž mohli slyšeti. 34A bez podobenství nemluvil jim, učedlníkům pak svým soukromí vykládal všecko. 35I řekl jim v ten den, když již bylo večer: Plavme se na druhou stranu. 36A nechavše zástupu, pojali jej, tak jakž byl na lodičce. Ale i jiné lodičky byly s ním. 37Tedy stala se bouře veliká od větru, až se vlny na lodí valily, takže se již naplňovala lodí. 38A on zzadu na lodí spal na podušce. I zbudili jej, a řekli jemu: Mistře, což pak nic nedbáš, že hyneme? 39I probudiv se, přimluvil větru a řekl moři: Umlkni a upokoj se. I přestal vítr, a stalo se utišení veliké. 40I řekl jim: Proč se tak bojíte? Což ještě nemáte víry? 41I báli se bázní velikou, a pravili jeden k druhému: Hle kdo jest tento, že i vítr i moře poslouchají jeho?