1Tedy přeplavili se přes moře do krajiny Gadarenských. 2A jakž vyšel z lodí, hned se s ním potkal člověk z hrobů, maje ducha nečistého. 3Kterýž bydlil v hrobích, a aniž ho kdo již mohl řetězy svázati, 4Nebo často jsa pouty a řetězy okován, polámal řetězy a pouta roztrhal, a žádný nemohl ho zkrotiti. 5A vždycky ve dne i v noci na horách a v hrobích byl, křiče a tepa se kamením. 6Uzřev pak Ježíše zdaleka, běžel a poklonil se jemu, 7A křiče hlasem velikým, řekl: Co jest tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Zaklínám tě skrze Boha, abys mne netrápil. 8(Nebo pravil jemu: Vyjdiž, duchu nečistý, z člověka tohoto.) 9I otázal se ho: Jakť říkají? A on odpovídaje, řekl: Množství jméno mé jest, neb jest nás mnoho. 10I prosil ho velmi, aby jich nevyháněl z té krajiny. 11Bylo pak tu při horách stádo vepřů veliké pasoucích se. 12I prosili ho všickni ti ďáblové, řkouce: Pusť nás do vepřů, ať do nich vejdeme. 13I povolil jim hned Ježíš. A vyšedše duchové nečistí, vešli do vepřů. I běželo to stádo s vrchu dolů do moře, (a bylo jich ke dvěma tisícům,) i ztonuli v moři. 14Ti pak, kteříž ty vepře pásli, utekli a oznámili to v městě i ve vsech. I vyšli lidé, aby viděli, co je se to stalo. 15I přišli k Ježíšovi, a uzřeli toho, kterýž byl trápen od ďábelství, an sedí, odín jsa a maje zdravý rozum, toho totiž, kterýž měl tmu ďáblů. I báli se. 16A kteříž to viděli, vypravovali jim, kterak se stalo tomu, kterýž měl ďábelství, i o vepřích. 17Tedy počali ho prositi, aby odšel z krajin jejich. 18A když vstoupil na lodí, prosil ho ten, kterýž trápen byl od ďábelství, aby byl s ním. 19Ježíš pak nedopustil mu, ale řekl jemu: Jdi k svým do domu svého, a zvěstuj jim, kterak jest veliké věci učinil tobě Hospodin, a slitoval se nad tebou. 20I odšel, a počal ohlašovati v krajině Desíti měst, kterak veliké věci učinil mu Ježíš. I divili se všickni. 21A když se přeplavil Ježíš na lodí zase na druhou stranu, sšel se k němu zástup mnohý. A on byl u moře. 22A aj, přišel jeden z knížat školy Židovské, jménem Jairus, a uzřev jej, padl k nohám jeho, 23A velmi ho prosil, řka: Dcerka má skonává. Prosím, pojď, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a budeť živa. 24I šel s ním, a zástup mnohý šel za ním, i tiskli jej. 25(Tedy žena jedna, kteráž tok krve měla dvanácte let, 26A mnoho byla trápena od mnohých lékařů, a vynaložila všecken statek svůj, a nic jí bylo neprospělo, ale vždy se hůře měla, 27Uslyšavši o Ježíšovi, přišla v zástupu pozadu, a dotkla se roucha jeho. 28Neb řekla byla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu. 29A hned přestal jest krvotok její, a pocítila na těle, že by uzdravena byla od neduhu svého. 30A hned Ježíš poznav sám v sobě, že jest moc vyšla z něho k uzdravení, obrátiv se v zástupu, řekl: Kdo se dotekl roucha mého? 31I řekli mu učedlníci jeho: Vidíš, že tě zástup tiskne, a pravíš: Kdo se mne dotekl? 32I hleděl vůkol, aby ji uzřel, která jest to učinila. 33Ta pak žena s bázní a s třesením, věduci, co se stalo při ní, přistoupila a padla před ním, a pověděla mu všecku pravdu. 34On pak řekl jí: Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdiž u pokoji, a buď zproštěna od trápení svého.) 35A když on ještě mluvil, přišli někteří z domu knížete školy, řkouce: Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra? 36Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, řekl knížeti školy: Neboj se, toliko věř. 37I nedal žádnému za sebou jíti, jediné Petrovi, Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu. 38I přišel do domu knížete školy, a viděl tam hluk, ano plačí a kvílí velmi. 39I všed tam, řekl jim: Co se bouříte a plačete? Neumřelať jest děvečka, ale spí. 40I posmívali se jemu. On pak vyhnav všecky, pojal toliko otce a matku děvečky, a ty, kteříž s ním byli, i všel tam, kdež děvečka ležela. 41A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi, jenž se vykládá: Děvečko, (toběť pravím,) vstaň. 42A hned vstala děvečka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech. I zděsili se divením převelikým. 43A přikázal jim pilně, aby žádný o tom nezvěděl. I rozkázal jí dáti jísti.