1Josef pak přikázal správci svého domu: "Naplň žoky těch mužů potravou, kolik jen budou moci unést, a stříbro každého z nich vlož navrch do jeho žoku. 2Můj kalich, ten stříbrný, vlož navrch do žoku nejmladšího spolu se stříbrem za nakoupené obilí." I učinil, jak mu Josef uložil. 3Ráno za svítání byli ti muži propuštěni i se svými osly. 4Když vyšli z města a nebyli ještě daleko, řekl Josef správci svého domu: "Pronásleduj ty muže. Až je dostihneš, řekni jim: »Proč jste se za dobro odvděčili zlem? 5Což jste nevzali to, z čeho můj pán pije a čeho používá k věštění? Zle jste se zachovali, že jste to udělali!«" 6Když je správce dostihl, řekl jim ta slova. 7Odvětili mu: "Proč mluví můj pán taková slova? Tvoji otroci jsou daleci toho, aby udělali něco takového! 8Vždyť stříbro, které jsme našli navrchu ve svých žocích, jsme ti přinesli ze země kenaanské zpět. Jak bychom mohli ukrást stříbro nebo zlato z domu tvého pána? 9U koho z tvých otroků se to najde, ten ať zemře a my se staneme otroky svého pána!" 10Správce souhlasil: "Dobře, ať je po vašem. Ten, u koho se to najde, se stane mým otrokem; vy budete bez viny." 11Každý rychle složil svůj žok na zem a rozvázal jej. 12Nastala prohlídka; začala nejstarším a skončila u nejmladšího. Kalich se našel v žoku Benjamínově. 13Tu roztrhli svůj šat, náklad naložili na osly a vrátili se do města. 14Tak přišel Juda se svými bratry do Josefova domu. Josef tam ještě byl; i padli před ním k zemi. 15Josef se na ně rozkřikl: "Co jste to spáchali za čin! Což nevíte, že muž jako já všechno uhodne?" 16Juda odvětil: "Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme? Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění. Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel." 17Josef řekl: "Takového jednání jsem dalek; mým otrokem se stane jen ten, u něhož se našel kalich, a vy odejděte v pokoji k svému otci." 18Juda k němu přistoupil a řekl: "Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv. Ty jsi přece jako sám farao. 19Můj pán se svých otroků vyptával: »Máte ještě otce nebo bratra?« 20My jsme svému pánu odvětili: »Máme ještě starého otce a malého hocha, kterého zplodil ve svém stáří. Jeho bratr je mrtev, zůstal tedy po své matce sám; jeho otec jej miluje.« 21Nato jsi svým otrokům řekl: »Přiveďte ho sem ke mně, chci ho vidět na vlastní oči.« 22My jsme svému pánu odvětili: »Ten chlapec nemůže svého otce opustit. Opustí-li jej, otec zemře.« 23Ale ty jsi svým otrokům řekl: »Nepřijde-li sem s vámi váš nejmladší bratr, nikdy nespatříte mou tvář.« 24Když jsme pak přišli k tvému otroku, mému otci, oznámili jsme mu slova mého pána. 25Později náš otec řekl: »Nakupte nám znovu trochu potravy!« 26My jsme odvětili: »Nemůžeme tam sestoupit. Sestoupíme tam jen tehdy, bude-li s námi náš nejmladší bratr. Tvář toho muže nespatříme, nebude-li náš nejmladší bratr s námi.« 27Tvůj otrok, náš otec, nám řekl: »Vy víte, že mi má žena porodila dva syny. 28Jeden mi odešel. Naříkal jsem: Rozsápán je, rozsápán. Už jsem ho nespatřil. 29Vezmete-li mi i tohoto a přijde-li o život, uvalíte na mé šediny neštěstí a přivedete mě do podsvětí.« 30Co teď, až přijdu k tvému otroku, svému otci, a chlapec, na němž lpí celou svou duší, s námi nebude? 31Jakmile spatří, že chlapec s námi není, umře. Tvoji otroci uvalí žal na šediny tvého otroka, našeho otce, a přivedou ho do podsvětí. 32Tvůj otrok se za toho chlapce, aby ho otec pustil, zaručil takto: »Nepřivedu-li ho k tobě, prohřeším se proti svému otci na celý život.« 33Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít. 34Jak bych mohl k svému otci přijít, kdyby chlapec nebyl se mnou? Což bych se mohl dívat na utrpení, které by mého otce postihlo?"