1Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení těm, kdo předpisují plahočení, 2nuzným odnímají možnost obhajoby, utištěné mého lidu zbavují práva; jejich kořistí jsou vdovy a sirotky olupují. 3Co si počnete v den navštívení, až se z dálky přižene zkáza? Ke komu se utečete o pomoc, kde zanecháte svoji slávu? 4Nezbude než sklonit se mezi vězně či zůstat ležet mezi zabitými. Tím vším se jeho hněv neodvrátil a jeho ruka zůstává napřažena. 5"Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv. 6Posílám ji na rouhavý pronárod, proti lidu, proti němuž plane má prchlivost; dávám jí příkaz, aby kořistila a kořistila, loupila a loupila, aby jej šlapala jako hlínu na ulicích. 7Ona si to však představit nedovede, neuvažuje o tom v svém srdci, myslí jen na to, jak by vyhubila, jak by vymýtila nemálo pronárodů. 8Říká: »Což nejsou mí velitelé zároveň králi? 9Což nedopadlo Kalno jako Karkemíš? Nebo Chamát jako Arpád a Samaří jako Damašek?« 10Jako sáhla moje ruka po královstvích bůžků - a jejich tesané modly byly nad jeruzalémské i nad samařské -, 11cožpak s Jeruzalémem a jeho modlářskými stvůrami nenaložím, jako jsem naložil se Samařím a jeho bůžky?" 12Až Panovník přivede ke konci celé své dílo na hoře Sijónu a v Jeruzalémě, řekne: "Ztrestám asyrského krále pro ovoce jeho velikášského srdce, i to, co je v jeho povýšených očích proslavené, 13neboť řekl: »Vykonal jsem to silou své ruky a svou moudrostí - vždyť se v tom vyznám. Zrušil jsem hranice národů, co nakupily, to jsem vydrancoval a jako býk jsem svrhl vládce z trůnu. 14Jako hnízdo nalezla má ruka bohatství národů; jako se vybírají opuštěná vejce, tak jsem vybral celou zemi. Nikdo ani křídlem nezamával, nikdo zobák neotevřel a nepípl.« 15Což se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká? A pila povyšovat se nad toho, kdo jí řeže? Jako by metla mohla švihat toho, kdo ji zvedá, nebo hůl se vynášet, že není dřevo." 16Proto pošle Pán, Hospodin zástupů, na asyrské vypasence úbytě a pod asyrskou slávou to zapraská praskotem ohně. 17Světlo Izraelovo se stane ohněm a jeho Svatý plamenem. Ten bude hořet a pozře její křoví a bodláčí v jediný den. 18I slávu jejího lesa a sadu stráví se vším všudy, jako choroba užírá chorého. 19Stromů v jejím lese zůstane tak málo, že je spočítá i chlapec. 20V onen den se pozůstatek Izraele s uprchlíky domu Jákobova nebude už opírat o toho, který ho bije, ale bude se věrně opírat o Hospodina, Svatého, Boha Izraele. 21Pozůstatek se vrátí, pozůstatek Jákoba, k Bohu - bohatýru. 22Neboť i kdyby bylo tvého lidu, Izraeli, jak mořského písku, vrátí se k němu jen pozůstatek. Je rozhodnut skoncovat, jako záplava se valí spravedlnost. 23Ano, Panovník, Hospodin zástupů, se rozhodl učinit konec, a to po celé zemi. 24Proto Panovník, Hospodin zástupů, praví toto: "Můj lide, který bydlíš na Sijónu, neboj se Asýrie. Bije tě metlou a zvedá na tebe hůl jako kdysi Egypt. 25Ještě jen kratičký čas a můj hrozný hněv skončí; je však můj hněv zničí." 26Hospodin zástupů nad ní zamává bičem, jako když bil Midjána na Havraní skále, a zdvihne svou hůl na moře jako kdysi na Egypt. 27V onen den ti spadne z ramen její břímě a její jho z šíje, jho se z tebe sesmekne jak po oleji. 28Už táhne na Aját, prošel Migrónem a zbroj si v Michmásu složil. 29Prošli průsmykem. Řekli: "Přenocujeme v Gebě." Ráma se třásla, Saulova Gibea se dala na útěk. 30Pronikavě křič, galímská dcero, Lajšo, napjatě poslouchej, odpověz, Anatóte. 31V Madméně je poplach, gebímští obyvatelé hledají záštitu. 32Ještě dnes stane v Nóbu a rukou mávne proti hoře sijónské dcery, proti pahorku jeruzalémskému. 33Hle, Pán, Hospodin zástupů, hrozivou silou klestí větvoví, pyšně se tyčící stromy jsou porubány, i ty nejvyšší jsou poníženy. 34Železem bude vysekáno lesní houští, Libanón padne rukou Vznešeného.