1"Obrátíš-li se, Izraeli, je výrok Hospodinův, obrať se ke mně! Jestliže odstraníš své ohyzdné modly, abych je neměl na očích, a nebudeš se toulat, 2Budeš-li přísahat: »Jakože živ je Hospodin« a dbát pravdy, soudu a spravedlnosti, pak si budou jeho jménem žehnat pronárody a budou se jím chlubit." 3Toto praví Hospodin mužům judským i jeruzalémským: "Zorejte si úhor, nesejte do trní! 4Obřežte se kvůli Hospodinu, obřežte svá neobřezaná srdce, mužové judští, obyvatelé Jeruzaléma, aby mé rozhořčení nevyšlehlo jako oheň a nehořelo a nikdo by je neuhasil, a to pro vaše zlé skutky. 5Oznamte v Judsku, rozhlaste v Jeruzalémě, mluvte, trubte na polnici v té zemi, volejte naplno a vyřiďte: »Shromážděte se! Vejděme do opevněných měst.« 6Vztyčte korouhev na Sijónu! Bez prodlení prchněte do bezpečí! Od severu přivedu zlo a velikou zkázu. 7Z houštiny vystoupil lev. Ničitel pronárodů vyrazil vpřed, vyšel ze svého místa, aby z tvé země učinil spoušť. Tvá města budou vylidněna, budou bez obyvatel. 8Proto se opásejte žíněnou suknicí, naříkejte a bědujte, neboť se od nás neodvrátil Hospodinův planoucí hněv." 9"A stane se v onen den, je výrok Hospodinův, král ztratí rozvahu, ztratí rozvahu i velmožové, kněží budou naplněni děsem a proroci budou trnout." 10Říkám: "Ach, Panovníku Hospodine, podvedl jsi tento lid i Jeruzalém. Řekl jsi: »Budete mít pokoj« a zatím meč pronikl až k duši." 11V onen čas bude řečeno tomuto lidu i Jeruzalému: "Žene se žhoucí vítr přes holá návrší v poušti na dceru mého lidu, nebude převívat, nebude pročišťovat. 12Přižene se ke mně vítr silnější než oni; teď také já nad nimi vyhlásím soud. 13Hle, vystupuje jako mračna, jako vichřice je jeho vozba, jeho koně jsou rychlejší než orlové. »Běda nám budeme vyhubeni!« 14Smyj ze svého srdce zlo, Jeruzaléme, a budeš spasen. Jak dlouho budeš v svém nitru přechovávat ničemné myšlenky? 15Z Danu je slyšet zprávu, z Efrajimského pohoří zlověst. 16Hle, připomeňte pronárodům, rozhlaste po Jeruzalémě: »Přicházejí hlídky z daleké země, jejich hlas se rozléhá nad judskými městy. 17Budou kolem Jeruzaléma jako ti, kdo hlídají pole, protože se proti mně vzbouřil, je výrok Hospodinův.« 18Způsobí ti to tvá cesta a tvé skutky. Je to plod tvé zloby, zhořkne ti a zasáhne tvé srdce!" 19Nitro, mé nitro! Jak se chvěji! Srdce se mi svírá, srdce mi buší, nemohu mlčet. Slyšíš, má duše, hlas polnice, válečný ryk? 20Zkáza za zkázou se hlásí, celá země je zpleněna. Náhle byly vypleněny mé stany, znenadání mé stanové houně. 21Jak dlouho budu vidět korouhev, slyšet hlas polnice? 22"Můj lid je pošetilý, nezná se ke mně, jsou to synové pomatení, nemají rozum. Jsou moudří, ale ke zlému, dobro konat nedovedou." 23Viděl jsem zemi, a hle, je pustá a prázdná, nebesa jsou beze světla. 24Viděl jsem hory, a hle, třesou se, všechny pahorky se otřásají. 25Viděl jsem, a hle, nikde žádný člověk, i všechno nebeské ptactvo odletělo. 26Viděl jsem, a hle, sad je pouští, všechna města v něm jsou podvrácena Hospodinem, jeho planoucím hněvem. 27Toto praví Hospodin: "Celá země bude zpustošená, ale neskončím s ní docela. 28Země nad tím bude truchlit, zachmuří se nebe shůry, neboť jsem vyhlásil, co mám v úmyslu, a neželím toho a od toho neupustím." 29Před hřmotem jezdců a lučištníků prchá celé město, zalezli do houští, vystoupili na skaliska. Celé město je opuštěné, není žádného, kdo by v něm bydlel. 30Ale ty, vypleněná, co to děláš? Odíváš se karmínem, zdobíš se zlatými ozdobami, líčíš si oči? Nadarmo se krášlíš, záletníci tebou pohrdají, budou ti ukládat o život. 31Slyším křik, jako když se rodička bolestí svíjí, sténání, jako když rodí poprvé, křik dcery sijónské, po dechu lapá, rozprostírá dlaně: "Běda mi, jsem tak bezmocná, vydána vrahů!"