1Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše. 2Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou. 3K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? 4Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk? 5Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže, 6že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu? 7Vždyť víš, že svévolník nejsem, a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky. 8Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš. 9Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach. 10Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit? 11Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi, 12nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha. 13Ale ve svém srdci ukryls toto - bylo to tvým úmyslem, to vím - : 14že proti mě budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin. 15Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření. 16Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil. 17Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje. 18Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo. 19Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu. 20Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál, 21dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, 22do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno."