1Jób na to odpověděl: 2"Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost! 3Ale já mám také rozum jako vy, nejsem zpozdilejší než vy; kdopak tohle neví? 4Jsem k posměchu i vlastnímu příteli, jemuž Bůh odpoví, když volá; v posměchu je spravedlivý, bezúhonný. 5Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají! 6Stany zhoubců zůstávají nerušené, v bezpečí jsou ti, kdo popouzejí Boha, i ten, kdo chce Boha mít v své moci. 7Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, 8poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. 9Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila 10a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora. 11Zda nezkouší ucho slova jako patro ochutnává pokrm? 12Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku? 13Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla, u něho je rozvaha i rozum. 14Co rozboří, nikdo nezbuduje, zavře dveře za někým a otevřít je nelze. 15Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi. 16U něho je moc i pohotová pomoc, patří mu, kdo chybuje, i ten, kdo svádí. 17Rádce odvádí vysvlečené, ze soudců činí ztřeštěnce, 18pouta králů rozvazuje, pásem ovazuje jejich bedra, 19kněze odvádí vysvlečené, vyvrací prastaré rody, 20odnímá řeč spolehlivým, starcům bere soudnost, 21opovržením zahrne urozené, uvolňuje hráze řečišť, 22odkrývá hlubiny temnot a na světlo vyvádí, co je v šeru smrti, 23pronárodům dává vzrůst i zánik, rozprostírá pronárody i odvádí je, 24bere rozum náčelníkům lidu země, zavádí je do bezcestných pustot, 25aby tápali v temnotě beze světla, ano, zavádí je jako opilého.