1Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. 2Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. 3Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. 4Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. 5Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. 6Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou. 7Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, 8byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. 9Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. 10Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? 11Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne; 12člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí. 13Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě. 14Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. 15Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou. 16A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu, 17zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel. 18Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa; 19voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka. 20Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho. 21Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti. 22Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí."