1Jób na to odpověděl: 2"Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením. 3Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš? 4Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou. 5Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast. 6Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím? 7Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost. 8Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje. 9Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak. 10Dokořán na mně otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou. 11Bůh mně dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků. 12Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. 13Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem. 14Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr. 15Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil. 16Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti, 17ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí. 18Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu! 19Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. 20Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu. 21Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním. 22Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.