1Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá. 2Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím. 3Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním? 4Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš. 5Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak. 6Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá. 7Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín. 8Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem. 9Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější. 10Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím. 11Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala. 12Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko. 13I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách. 14Jámě řeknu: »Tys můj otec«, červům: »Matko má, má sestro.« 15Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří? 16Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme."