1Jób na to odpověděl: 2"Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží. 3Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu, 4předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa. 5Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne. 6Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu. 7Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci. 8Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, 9jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvídím to. 10Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato. 11Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodhýlil jsem se, 12od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle. 13Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce. 14Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci. 15Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach. 16Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou. 17Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl, že se přede mnou zahalil mračnem.