1Stříbro má své naleziště a zlato místo, kde se čistí, 2železo se získává z prachu, z rudy se taví měď. 3Člověk překonává tmu, prozkoumává v říši šeré smrti temný kámen do každého koutku. 4Proráží šachtu daleko od místa, kde přebývá. Zapomenuti, bez půdy pod nohama, na laně se houpou a kývají, vzdáleni lidem. 5Země, z níž vzchází chléb, je vespod zpřevracena jakoby ohněm; 6v jejím kamení je ložisko safírů, jsou v něm i zlatá zrnka. 7Dravý pták tam nezná stezku, oko luňáka ji nezahlédne, 8mláďě šelmy po ní nešlapalo, lev po ní nevleče kořist. 9Člověk vztáhl ruku po křemeni, hory zpřevracel až do základů, 10do skal vytesal štoly, jeho oko spatřilo kdejaký skvost, 11zamezil prosakování proudících vod, a co se tají v zemi, vynáší na světlo. 12Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti? 13Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde. 14Propastná tůň praví: »Ve mně není«,moře říká: »Já ji nemám«. 15Nelze ji získat za lístkové zlato, její hodnota se nevyváží stříbrem, 16nemůže být zaplacena ofírským zlatem, vzácným karneolem či safírem. 17Nedá se srovnat se zlatem či se sklem ani směnit za věci z ryzího zlata, 18natož za korál a křišťál; moudrost má větší cenu než perly. 19Nedá se srovnat s kúšským topasem, nedá se zaplatit nejčistším zlatem. 20Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti? 21Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem. 22Říše zkázy a smrt říkají: »Pouze jsme zaslechly pověst o ní.« 23Jenom Bůh rozumí její cestě, on zná také její místo, 24neboť on dohlédne až do končin země, vidí vše, co je pod nebem. 25Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil, 26když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu, 27hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal 28a řekl člověku: »Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.«