1Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: 2"Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, 3kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, 4jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, 5kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, 6kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. 7Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, 8mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát, 9velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, 10hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru. 11Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, 12že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl. 13Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. 14Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. 15Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, 16ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, 17bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist. 18Říkal jsem: »Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. 19Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa. 20Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.« 21Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě; 22po mém slovu už nic neměnili, má řeč na mě kanula jak rosa. 23Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti. 24Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře. 25Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé.