1Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2Jób mluvil takto: 3"Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: »Je počat muž.« 4Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. 5Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. 6A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. 7Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. 8Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. 9Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, 10neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem. 11Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? 12Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? 13Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku 14spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, 15nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, 16nebo jako zahrabaný potrat - nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. 17Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, 18vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, 19malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána. 20Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21kdo toužebně čekají na smrt - a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? 23A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? 24Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; 25čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. 26Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí - a přišla bouře."