1"Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou? 2Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin? 3Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností? 4Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky? 5Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí, 6ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost. 7Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních, 8ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni. 9Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha, 10ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní. 11Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení, 12byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu. 13Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor, 14co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat? 15Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně? 16Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději 17a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl - 18ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil -, 19jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá, 20jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat, 21jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci, 22ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu. 23Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností. 24Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: »V tebe doufám«, 25jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění, 26jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, 27a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal, 28i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry. 29Jestliže jsem se zaradoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého - 30vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu, 31lidé z mého stanu si nestěžovali: »Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti«, 32cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře -, 33jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi, 34že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří. 35Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis. 36Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec. 37O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu. 38Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly, 39jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval, 40ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí." Zde končí Jóbova slova.