1Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. 2Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. 3Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. 4Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. 5Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: 6sněhu velí: »Padej na zem« a dešti: »Ať prší«, a déšť padá v mocných proudech. 7Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: 8Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; 9vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; 10svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; 11oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, 12a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; 13užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství. 14Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy. 15Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem? 16Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? 17Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem, 18dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo? 19Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu. 20Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen? 21Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je. 22Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; 23avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. 24Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce."