1Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí? 2Počítáš měsíce, kdy jsou březí, a znáš čas jejich vrhu, 3jak se skloní, vrhnou svá mláďata, svých bolestí pozbývají? 4Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou, odběhnou a už se k nim nevracejí? 5Kdo vypustil divokého osla na svobodu, kdo uvolnil řemení stepnímu oslu, 6jemuž jsem za domov vykázal pustinu, solnou pláň za příbytek? 7Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče, 8na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni. 9Bude ti chtít jednorožeč sloužit či nocovat u tvého krmelce? 10Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet? 11Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce? 12Věřil bys mu, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvůj mlat? 13Pštrosice mává křídlem, není to však peruť s brky čápa; 14svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu, 15zapomíná, že je noha může rozšlápnout a polní zvěř zdupat. 16Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná. 17Bůh totiž odepřel dát jí moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti. 18Když se však vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem. 19Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou? 20Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka? Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach, 21v dolině hrabe nohama, rozjařen silou, má-li vytáhnout proti ozbrojencům, 22vysmívá se strachu, neděsí se, před mečem se neobrací. 23Toulec nad ním chřestí, blýská se kopí a oštěp, 24s burácením se řítí po zemi, až se chvěje, nedá na nic než na zvuk polnice, 25zařehtá, kdykoli polnice zazní, zdaleka větří bitvu, povely velitelů a válečný ryk. 26Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu? 27Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo? 28Přebývá a nocuje na skále, na skalním útesu, nepřístupném místě. 29Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči. 30Jeho mláďata střebají krev, a kde jsou skolení, tam je i on."