1Hle, čekat na něho je ošidné, při pohledu na něho se člověk hroutí. 2Není odvážlivce, který by ho dráždil. Kdo potom obstojí přede mnou? 3Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil? Pod celým nebem všechno je mé. 4Nemohu mlčet o jeho údech, nemluvit o jeho bohatýrské síle a jeho výborné stavbě těla. 5Kdo odkryl jeho oděv a přistoupil k němu s udidly dvojitými? 6Kdo otevřel vrata jeho tlamy? Strach jde z jeho zubů. 7Jeho hřbet je jako řady štítů těsně uzavřených pod pečetí, 8dotýkají se jedny druhých, vítr mezi ně nevnikne; 9jeden přilétá k druhému, jsou pevně sevřeny, nelze je oddělit. 10Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jak řasy jitřenky, 11z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry, 12z nozder mu vystupuje kouř jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným, 13jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen, 14v jeho šíji dříme síla, před ním se každý zkroušeně chvěje, 15laloky mu přiléhají k tělu jak ulité, netřesou se, 16jeho srdce je slité, tvrdé jako kámen, slité jako spodní žernov. 17Když se zvedne, sami bohové se leknou, při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy, 18meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží, ani kopí, vržená střela či hrot šípu. 19Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo, 20šíp z luku ho nezažene na útěk, kameny z praku se před ním mění v stébla slámy, 21kyj má jen za slaměné stéblo, posmívá se, když přiletí chvějící se oštěp. 22Vespod má ostny podobné střepům, vleče se blátem jako smyk na obilí, 23způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti, 24nechává za sebou světélkující dráhu, až se zdá, že propastná tůň zšedivěla. 25Na prachu země mu není podobného, kdo by byl prost všeho děsu. 26Na všechno vysoké pohlíží svrchu, nad všemi šelmami je králem."