1Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka? 2Jako baží otrok po stínu a jak nádeník čeká na výdělek, 3tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem. 4Když uléhám, ptám se: »Kdy už vstanu?« a pak zase: »Kdy se snese večer?« Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku. 5Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá. 6Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději. 7Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči. 8Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu. 9Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, 10nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě. 11A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše. 12Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž? 13Řeknu-li si: »Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání«, 14děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními, 15že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení. 16Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek. 17Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, 18že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš? 19Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout? 20Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? 21Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již."