1Jób na to odpověděl: 2"Vskutku vím, je tomu tak, což může člověk být před Bohem spravedlivý? 3Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví. 4On má srdce moudré a nesmírnou sílu, což dojde pokoje ten, kdo se mu vzepře? 5On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu; 6zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí. 7Slunci rozkáže - a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy, 8sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, 9on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní. 10Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy. 11Jde-li mimo mne, nevidím ho, míjí-li mě, ani ho nepostřehnu. 12Jestliže co uchvátí, kdo ho donutí to vrátit, kdopak se ho zeptá: »Co to děláš?« 13Bůh, ten hněv svůj neodvrací, sami pomocníci Netvora se před ním musí shrbit. 14Jak bych mu já tedy mohl odpovídat? Jak bych před ním volil svoje slova? 15Jemu neuměl bych odpovědět, i kdybych byl spravedlivý; svého Soudce jenom o milost bych prosil. 16A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu. 17Vždyť mě zachvacuje vichrem, bezdůvodně rozmnožuje moje rány, 18ani oddechnout mi nedá a jen hořkostmi mě sytí. 19Má-li kdo nesmírnou sílu, má ji on, a co se týče soudu, kdopak jiný mě předvolá? 20I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí má ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého. 21Jsem bezúhonný. Nic na sebe nevím. Protiví se mi už život. 22Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným jako se svévolníkem. 23A když bičem náhle usmrcuje, ze zoufalství nevinných si činí posměch. 24Země byla vydána v moc svévolníka a on přikrývá tvář jejich soudců; když ne on, kdo tedy? 25Mé dny byly rychlejší než spěšný posel, uprchly a neužily dobra, 26prolétly jak rákosové čluny, jako orel na kořist se vrhající. 27Řeknu-li si: Zapomenu na své lkání, smutku zanechám a pookřeji, 28hned se všeho toho trápení zas lekám, neboť vím, že trest mi nepromineš. 29Jestliže jsem si svévolně vedl, co se budu namáhat pro nějaký přelud? 30I kdybych se umyl sněhem, dlaně si očistil louhem, 31přece bys mě vnořil do takové jámy, že by si mě hnusil i můj šat. 32On přec není jako já, abych mu odpovídal, abychom v soud vešli spolu. 33Není mezi námi rozhodčího, jenž by vložil ruku na nás oba. 34Kéž by odňal ode mne svou hůl a nepřepadal mě jak postrach. 35Mluvil bych a nebál se ho, ale v mém případě tomu tak není.