1Můj synu, věnuj pozornost mé moudrosti, nakloň své ucho k mé rozumnosti, 2dbej na obezřetné rady, poznání ať zachovávají tvé rty. 3Ze rtů cizí ženy sice kape med, a její jazyk je hladší než olej, 4nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jak dvojsečný meč. 5Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí. 6Nevysleduješ stezku života, její stopy se motají, nevíš kam. 7Proto, synové, poslyšte mě, neodvracejte se od výroků mých úst. 8Ať jde tvá cesta daleko od ní, nepřibližuj se ke dveřím jejího domu, 9ať nevydáš svou důstojnost jiným, ukrutníkovi svá léta, 10ať se tvou silou nesytí cizáci a ovocem tvého trápení dům cizí. 11Nakonec budeš skučet, až celé tvé tělo zchátrá. 12Řekneš: "Jak jsem mohl nenávidět napomínání? Jak mohlo mé srdce znevažovat domlouvání? 13Svoje vychovatele jsem neposlouchal, nenaslouchal jsem svým učitelům. 14Málem bych byl propadl nejhoršímu uprostřed shromáždění a pospolitosti." 15Pij vodu z vlastní nádrže, tu, jež vyvěrá z tvé studnice. 16Mají se tvé prameny roztékat ven do široka jako vodní toky? 17Tobě mají patřit, tobě jedinému, a ne cizím spolu s tebou. 18Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, 19z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně. 20Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v náručí cizinku svíral? 21Cesty člověka jsou Hospodinu zřejmé, on sleduje všechny jeho stopy. 22Svévolníka polapí jeho zločiny, bude spoután provazy svého hříchu. 23Nedbal na napomenutí, proto zemře; bloudí pro svou velkou pošetilost.