1Můj synu, dbej na mé výroky, chovej mé příkazy ve svém nitru. 2Dbej na mé příkazy a budeš živ, střez moje učení jak zřítelnici oka. 3Přivaž si je k prstům, napiš je na tabulku svého srdce. 4Moudrosti řekni: "Jsi moje sestra", rozumnost nazvi svou příbuznou, 5aby tě střežila před cizí ženou, před cizinkou, která lichotí svými řečmi. 6Jednou jsem vyhlížel mříží z okna svého domu 7a díval jsem se na prostoduché; pozoroval jsem mezi těmi synky mladíka, který neměl rozum. 8Přecházel ulici kolem jejího nároží, vykročil směrem k jejímu domu 9na sklonku dne, za soumraku, pod záštitou temnoty noční. 10A hle, žena mu jde vstříc v nevěstčím úboru se záludným srdcem. 11Je halasná, dotěrná, její nohy nemají doma stání. 12Hned je na ulici, hned na náměstí, na každém nároží úklady strojí. 13Uchopí jej, políbí ho, s nestoudnou tváří mu řekne: 14"Vystrojila jsem pokojné obětní hody, vyplnila jsem dnes svoje sliby. 15Proto jsem ti vyšla vstříc a za úsvitu jsem tě hledala, až jsem tě našla. 16Prostřela jsem na své lehátko přehozy, pestrá egyptská prostěradla. 17Navoněla jsem své lůžko myrhou, aloe a skořicí. 18Pojď, opájejme se laskáním až do jitra, potěšme se milováním. 19Muž není doma, odešel na dalekou cestu. 20Váček s penězi vzal s sebou, vrátí se domů až v den úplňku." 21Naklonila si ho mnohým přemlouváním, svými úlisnými rty ho svedla. 22Hned šel za ní jako vůl na porážku, jako pošetilec v poutech k potrestání, 23než mu šíp rozetne játra; spěchá do osidla jako ptáče, neví, že mu jde o život. 24Nyní tedy, synové, slyšte mě, věnujte pozornost výrokům mých úst. 25Ať tvé srdce nesejde na její cesty, na její pěšiny se nedej zavést. 26Mnohé už sklála, přivedla k pádu, všichni, i ti nejzdatnější, byli od ní zavražděni. 27Její dům - toť cesty do podsvětí, vedoucí do komor smrti.