1Davidův. Požehnán buď Hospodin, má skála, který učí bojovat mé ruce a mé prsty válčit! 2Moje milosrdenství a moje pevná tvrz, můj nedobytný hrad, můj vysvoboditel, můj štít, k němuž se utíkám, on mi můj lid podmaňuje. 3Hospodine, co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš? 4Člověk se podobá vánku, jeho dny jsou jak stín pomíjivé. 5Hospodine, nakloň nebesa a sestup! Dotkni se hor a bude se z nich kouřit. 6Udeř bleskem, rozptyl nepřátele, vypusť své šípy a uveď je v zmatek, 7vztáhni ruku z výše, vyprosti mě a vysvoboď z nesmírného vodstva, z rukou cizozemců! 8Jejich ústa mluví šalebně, jejich pravice je pravice zrádná! 9Bože, chci ti zpívat novou píseň, s harfou o deseti strunách budu ti pět žalmy. 10Ty, jenž dáváš spásu králům, jenž Davida, svého služebníka, vyprošťuješ od zhoubného meče, 11vyprosti mě a vysvoboď z rukou cizozemců! Jejich ústa mluví šalebně, jejich pravice je pravice zrádná. 12Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. 13Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, 14náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích. 15Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin!