1Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? 2Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: 3"Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme." 4Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu. 5Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem: 6"Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!" 7Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. 8Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. 9Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny." 10Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země! 11Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. 12Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!