1Poučující. Pro Asafa. Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho, 2otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké. 3Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, 4nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal. 5Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny, 6aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům, 7aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání, 8a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu. 9Lukem vyzbrojeni Efrajimci otočili se v den bitvy. 10Nedbali na smlouvu Boží, podle jeho zákona žít odepřeli, 11zapomněli na jeho skutky, na divy, jež jim dal shlédnout. 12On před jejich otci činil divy v zemi egyptské na Sóanském poli. 13Moře rozpoltil a převedl je, jako hráz postavil vody. 14Ve dne oblakem je vodil, po celou noc září ohně. 15Rozpoltil na poušti skály, dal jim pít hojně jak z propastných tůní, 16bystřiny vyvedl ze skalního štítu, nechal plynout vodstva jako řeky. 17Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu, 18srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle. 19A reptali proti Bohu: "Může Bůh prostřít stůl v poušti? 20Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?" 21Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli, 22neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu. 23Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes 24a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával. 25Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti. 26Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí 27a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku, 28nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich. 29Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví. 30Nepřešla je chtivost. Měli ještě pokrm v ústech, 31když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil. 32Přes to vše hřešili dále, nevěřili jeho divům. 33Tu učinil konec jejich dnům, že přešly jako vánek, jejich léta přeťal náhlým děsem. 34Kdykoli je hubil, dotazovali se po jeho vůli, za úsvitu hledávali opět Boha, 35připomínali si, že Bůh býval jejich skála, že Bůh nejvyšší byl jejich vykupitel. 36Ale klamali ho svými ústy, jazykem mu lhali, 37v svém srdci nestáli při něm, nezůstali věrni jeho smlouvě. 38Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení, 39pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací. 40Kolikrát mu v poušti vzdorovali, jakou trýzeň působili mu v tom pustém kraji! 41Zas a zase pokoušeli Boha, činili výčitky Svatému Izraele. 42Nepřipomínali jeho sílu, den, kdy je vykoupil z moci protivníka, 43když činil svá znamení v Egyptě a své zázraky na Sóanském poli. 44Ramena řek i bystřiny proměnil v krev, takže se nemohli napít. 45Seslal na ně mouchy, aby je sžíraly, žáby, které jim přinesly zkázu. 46Co se urodilo, vydal hmyzu, kobylkám plod jejich práce. 47Jejich révu zničil krupobitím a smokvoně mrazem. 48Jejich dobytek vydal v plen krupobití a ohnivým střelám jejich stáda. 49Tak je stíhal svým planoucím hněvem, hněvem hrozným, prchlivostí, souženími, řadou poslů zkázy. 50Dával průchod svému hněvu, jejich duše neušetřil smrti, vydal moru v plen vše živé. 51Všechno prvorozené v Egyptě pobil, prvotiny plodivé síly v Chámových stanech. 52Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští, 53vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře. 54Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal. 55Vypudil před nimi pronárody, jejich zem rozměřil na dědictví, v jejich stanech ubytoval izraelské kmeny. 56Ale pokoušeli ho a vzdorovali Bohu nejvyššímu a nedbali na svědectví jeho, 57odpadali, byli věrolomní jak otcové jejich, selhávali jako záludný luk. 58Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti. 59Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, velmi si zprotivil Izraele: 60opovrhl svým příbytkem v Šílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi. 61Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka 62a svůj lid vydal v plen meči, proti svému dědictví vzplál prchlivostí. 63Jejich junáky sežehl oheň, jejich panny svatebních chval nepoznaly. 64Jejich kněží padli mečem, jejich vdovy neplakaly. 65A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem, 66zezadu bil svoje protivníky, uvedl na ně potupu věčnou. 67Zprotivil si Josefův stan, Efrajimův kmen si nevyvolil, 68zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval. 69Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi. 70Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší, 71od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl. 72A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil.